Jak je to s platbou nájemného a poplatků za byt při rozvodu manželů

Kdo platí poplatky za byt v případě rozvodu manželů? Ten, kdo v něm zůstává bydlet, nebo ten, komu byt patří nebo jej má smluvně pronajatý? I takové problémy mohou vzniknout, a to nejen až po rozvodu, ale již před ním, pokud se manželé včas nedohodnou.

U jednotlivých typů bydlení jsou poměrně značné rozdíly. Projdeme si tedy ty nejčastější. 

Nájemní byt

Nájemné by měl platit ten z manželů, který zůstal v nájemním bytě bydlet. Je přitom jedno, zda je na něj vedená nájemní smlouva, nebo ji uzavřel druhý z manželů před vznikem manželství, či za jeho trvání. Po rozvodu by pak měl ten, který v bytě zůstal bydlet, požádat pronajímatele, aby s ním sepsal novou nájemní smlouvu. Do té doby je však povinen platit veškeré poplatky s nájmem spojené.

Pokud jeden z manželů bydlel v bytě již před vznikem manželství, má se za to, že zůstane v bytě bydlet i nadále. Není to však vždy pravidlem. Někdy zůstává v bytě bydlet druhý z nich, a to z různých důvodů. Někdy totiž o tom rozhoduje soud, který přihlíží i k zájmům nezletilého dítěte.

Družstevní byt

U družstevního bytu záleží na tom, zda jeden z manželů měl družstevní byt již před uzavřením sňatku, nebo jej získali manželé společně. Pokud byl jeden z manželů členem družstva dříve, zůstává jím i nadále a většinou z bytu odchází druhý z manželů. Říká se tomu "silnější právo bydlení".

Manželé se také mohou dohodnout jinak – například tak, že převedou družstevní podíl na druhého z nich, nebo družstevník bude bydlet jinde a v bytě zůstane druhý z rozvedených manželů. Ten by pak měl mít uzavřenou s družstevníkem podnájemní smlouvu. Pak bude hradit bývalému manželovi – členovi družstva – nájem a poplatky s bydlením spojené.

Byt v osobním vlastnictví

Podle zákona o službách (zákon č. 67/2013 Sb.) je příjemcem služeb nájemce bytu (v případě, že je byt užíván na základě nájemní smlouvy), nebo vlastník jednotky. Poskytovatel služeb, což je v tomto případě SVJ, má právo požadovat na příjemci služeb placení záloh na úhradu nákladů na služby poskytované s užíváním bytu. Pokud je tedy vlastníkem jeden z manželů, ale v bytě zůstal bydlet druhý z nich, povinnost plateb přísluší stále vlastníkovi. Ten si pak musí vyřešit platby od manžela, který v bytě momentálně bydlí, i když ho nevlastní. Nejjednodušším řešením je uzavření běžné nájemní smlouvy, ale pokud to vzhledem ke sporům provázejícím mnoho rozvodů nejde, není to nezbytné.

Pokud se rozvádějící či již rozvedení manželé nedokážou dohodnout

Pak je třeba, aby vlastník (event. družstevník) dal věc k soudu. Přitom není třeba, aby existovala jakákoli nájemní či podnájemní smlouva. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, i když jde o bývalé manžele, je věc třeba posuzovat stejně, jako by šlo o právní vztah pronajímatele a osoby – bývalého nájemce, jemuž po skončení nájmu bytu svědčí právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady. Ten má povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši sjednaného nájemného s ohledem na rozsah užívání a obvyklou výši nájemného v daném místě.

I když rozvedený manžel bydlí v bytě druhého z nich dočasně, například na základě rozhodnutí soudu proto, že pečuje o nezletilé nebo nezaopatřené dítě, nebo si dosud nezajistil své bydlení, nevyhne se placení nájmu a poplatků, a to buď vlastníkovi – bývalému manželovi, nebo v případě nájmu pronajímateli. Argument, že není vlastníkem bytu, před soudy neobstojí.