Co musíte snést a na co máte nárok, když je váš soused chovatelem

Ať již koupíte rodinný dům v menší obci nebo chatu v chatové osadě, nikdy si nemůžete být jisti, co se bude v průběhu příštích let dít za vaším plotem. I kdybyste co nejpečlivěji prozkoumali sousedské vztahy, mohou se změnit. A to především proto, že soused nebo jeho dědicové nemovitost prodají a přijde někdo jiný, jehož představy o využití pozemku nebudou v souladu s dosavadní praxí.

Chovat domácí zvířata v menším či větším rozsahu bývalo kdysi v malých obcích naprosto běžné. Časem lidé zpohodlněli, a tak v některých domácnostech zvířectvo nahradil udržovaný trávník a venkovní bazén.

Ne vždy je tomu tak, a i současná inflace nahrává tomu, že mnoho lidí utíká do vesnic za levnějšími nemovitostmi, s čímž souvisí i snaha vypěstovat si co nejvíce plodin či se samozásobit zdravým masem od slepic, králíků či krůt.

Stát se však sousedem chovatele nenese vždy jen pozitiva

Čerstvá vajíčka od slepic z domácího chovu nenahradí nepříjemnosti způsobené zápachem i hlukem, který se může brzy stát velmi obtěžujícím.

Správně by se chovatel měl snažit, aby jeho činnost neobtěžovala jakkoli okolí. To říká i občanský zákoník, který konstatuje, že se sousedé mají zdržet všeho, co by zapříčinilo vnikání pachu, dalších imisí či zvířat na pozemek jiného vlastníka v míře nepřiměřené místním poměrům.

Co je to "míra nepřiměřená místním poměrům"?

Tento pojem se dá opravdu vykládat různě a co někomu může připadat přiměřené, jiný může mít za naprosto nepřiměřené. K této problematice se vyjadřoval v minulých letech i ochránce lidských práv a problém je, že i když existuje prováděcí vyhláška zákona o ochraně ovzduší, nejsou ani v ní stanoveny konkrétní limity pro látky obtěžující zápachem. Takže v podstatě i když lze zápach změřit, nikdo zatím nestanovuje, co již je zápach nadměrný, a co – podle občanského zákoníku – je zápach, který je soused "povinen strpět".

Zakázat sousedovi chovat zvířata na jeho pozemku tedy opravdu nelze, ale...

Zvlášť pokud není v pozici podnikatele, ale chová zvířata převážně pro svoji potřebu. Proto je třeba s ním začít komunikovat. A protože je to soused, nejjednodušším způsobem by měla být komunikace osobní. A určitě je potřeba, aby majitel sousedního pozemku svůj problém se sousedem-chovatelem probral, ale také je nutné, aby navrhl řešení situace. A to není zvířata prostě nemít. Je třeba navrhnout kompromis, který by neomezoval souseda v jeho právech, ale také by pomohl vyřešit stávající problém. Může to být třeba přesun ubikací zvířat do jiné části pozemku, která nesousedí s obytným domem, stavba nového plotu mezi pozemky, či dokonce jeho výměna za zídku, zřízení krytých prostor pro zvířata, čímž by mohlo dojít ke zmírnění zápachu, nebo častější úklid prostoru vyhrazeného zvířectvu.

Pokud soused nereaguje, je možné informovat obecní úřad a zaslat mu oficiální doporučený dopis, případně zkusit jednat prostřednictvím obecního úřadu s tím, že soused-chovatel porušuje zásady sousedského soužití. A jestliže soused ve svém chování nepřestane, je možné podat tzv. negatorní žalobu. Ovšem skutečnost je taková, že většina právníků konstatuje, že žaloba tohoto typu nebývá právě úspěšná, a to především právě kvůli složitému dokazování, co je a co není nadměrný zápach.

Jiná situace by nastala, pokud by chovatelova zvířata neustále vnikala na sousedův pozemek a tam ničila rostliny, okousala stromy, spásla úrodu, obtěžovala osoby, či způsobila jinou škodu. V tom případě má soused právo na náhradu škody a může požadovat, aby soused například postavil zábrany, které vnikání zamezí a podobně.

Sousedské vztahy jsou složité jak v bytovém domě, tak ale i na vesnici mezi sousedy rodinných domů. Zdá se, že tam má každý více prostoru a soukromí, ale zatímco o prostoru se to dá říci, o soukromí nikoli. A tak jako ve městě lidi k ránu budí městská doprava a zvonění tramvají, noví obyvatelé vesnic si musí zvyknout na kokrhání kohouta či bití kostelních hodin, ač se to mnohým zdá velmi "nemoderní".