Stát by měl podporu bydlení nejen zachovat, ale i koncepčně přepracovat a posílit

1.7.2010 - Minulý týden se v médiích objevila zpráva, že Ministerstvo pro místní rozvoj navrhlo zrušit státní podporu hypoték a úvěrů ze stavebního spoření. Jde o zrušení možnosti odečíst si zaplacené úroky z úvěru od daňového základu. Tento krok by ušetřil státní kase až 5 miliard Kč.

Ano, z pohledu úspor je to určitě nezanedbatelná částka (i když tyto peníze spolknou náklady státu za několik málo dní), nicméně z pohledu skutečně efektivního řešení je to pouze plácnutí do vody, které postrádá koncepci i smysl. Věřím, že v nové vládě budou lidé, kteří umí rozeznat rozdíl mezi krátkozrakou úsporou a koncepční podporou oblasti, která je hned po zdraví pro rodiny tou nejdůležitější. Současná situace je v zásadě křižovatkou, kdy jedno rozcestí vede k totálním úsporám nehledě nalevo, napravo. Zde by bylo dobré si ušetřit práci a poškrtat vše, včetně jakékoli podpory do oblasti bydlení, občane, starej se! Nabízí se však i cesta koncepční, kdy je jasné, že je několik problémů, které musíme řešit – od zdravotnictví až po penze.

Na politiku bydlení se ve stínu žhavějších problémů tak trochu zapomnělo a právě tato oblast přímo vybízí ke koncepčnímu přepracování. Právě v souvislosti s reformou penzijního systému může být velká příležitost projevit koncepční a strategickou schopnost nové vlády. Pouhé rušení a škrtání s cílem úspory je samozřejmě velmi jednoduché, ale to nepřinese pro budoucnost nic jiného, než že černá díra jménem náklady státu na pár okamžiků zešedne a následně se opět zabarví ve standardní černou, ale žádné světlejší zítřky to pro občana tohoto státu nepřinese. Proč se nedokážeme porozhlédnout, jak se problémy řeší jinde?

Například Švýcarsko, to prošlo velkým ekonomickým otřesem na počátku devadesátých let. Poučili se. Koncepčně předělali oblast financování bydlení v propojení na penzijní systém i daně, a to tak razantně, že od krachu trhu nemovitostí v roce 1992, některé produkty z trhu vymizely, např. hypotéky na 100 a více procent hodnoty nemovitosti. To hlavní, co však Švýcaři udělali, bylo to, že propojili daňové zvýhodnění hypoték na bydlení s penzijním systémem. Ten je rovněž provázán na daňové výhody. V zásadě zvýšili a stabilizovali dostupnost financování bydlení pro občany. I když jsou ve Švýcarsku v porovnání s námi výdělky vysoké, jsou tam rovněž velmi vysoké ceny nemovitostí.

Systém funguje tak, že si klient automaticky bere první hypotéku do 65% hodnoty nemovitosti, kde nesplácí jistinu úvěru, ale pouze úrok (cena této hypotéky v současné době začíná na 1,41%). Zároveň mu banka automaticky poskytne druhou hypotéku od 65% do 80% hodnoty nemovitosti, kterou normálně splácí (úrok i jistinu). Splatnost této hypotéky je vázaná na odchod do důchodu (muži 65 let) a její cena je v průměru o 0,5% až 1% vyšší než cena první hypotéky.

Zároveň je klient v systému penzijních pilířů, kde samozřejmě narůstá hodnota jeho zdrojů (pilíř stát, zaměstnavatel i klient sám), které bude využívat v penzi. Jakmile odchází do důchodu, má hypotéku do 65% na své nemovitosti, druhou hypotéku má splacenou a může se rozhodnout. Tedy buď může zůstatek první hypotéky splatit ze svých penzijních zdrojů, nebo si úvěr nechá a dál ho splácí. Nutno dodat, že Švýcaři jsou schopni splácet zůstatek hypotéky ze svého důchodu až do konce života, dům pak přechází na děti i s hypotékou a oni si během důchodu užívají svých penzijních úspor. Tato varianta převažuje a dovoluje důchodcům velmi slušný standard ve stáří, který si plně využívají. Děti jsou v zásadě rádi, že zdědí nemovitost neboť zůstatek úvěru, který si rodiče před čtyřiceti, padesáti lety brali je v drtivé většině k současné hodnotě nemovitosti zanedbatelný.

Nejde o to někoho kopírovat (i když proč ne, když se systém osvědčil), jde o to nedělat krátkozraké a nekoncepční rozhodnutí za každou cenu. Zvlášť, když máme příležitost změnit věci koncepčně a snad i pořádně. Uvidíme, jak tento zásadní moment nová vláda uchopí.