Emoce při prodeji nemovitosti mohou zkazit nejen cenu

8.6.2017 - Málokterá oblast lidského konání je tolik svázaná s emocemi jako bydlení. Nemovitost, kterou kupujeme, se nám musí líbit, což je nejen záležitost vkusu a praktických potřeb, ale i těžko specifikovatelného citového pohnutí. Dalšími emocemi jsou hlubší citové vazby, které k nemovitosti máme nebo je časem navážeme. Jsou to místa, kde jsme vyrostli, strávili šťastné chvíle, ale z objektivních důvodů přijde rozhodnutí o prodeji. Pokud se nejedná o krizové situace či dědická vypořádání, přichází rozhodnutí o prodeji pozvolna, zraje a upevňuje se. Při prodeji zvažujte svou životní situaci s nadhledem a myslete logicky. Emoce a vzpomínky dejte raději stranou.

K prodeji přistupujte pragmaticky
Ačkoli to bývá těžké, odkládat prodej nemovitosti z nostalgie se nevyplácí. Čekání neprospívá ani nemovitosti jako takové. Pokud chceme dům či byt prodat, zpravidla do něj neinvestujeme tolik, kolik by si zasloužit, a to nejen peněz, ale i času. Kupci se pak setkávají s nemovitostmi, které evidentně ve vlastnictví přesluhovaly. Pokud nejsou vyloženě zchátralé, poznáte na nich nedodělky, nedokončené opravy či zanedbané pozemky. Podvědomě majitel nebyl schopen přejít ze vzpomínek do plánů na budoucnost. Tato patová situace může trvat mnoho roků.

Tlak rodiny může být svazující
Pamatujte, že o nemovitosti rozhoduje její majitel. Ne vždy po prodeji zůstane v rodinných vztazích dobrá atmosféra. "Jak jsi ten dům, byt, chatu mohl prodat? Neprodávej, majetek musí být v rodině. Vždyť na to místo máme tolik vzpomínek!" Slyšeli jste už někdy něco podobného? A máte pocit, že je to pravda? Názor blízkých je důležitý, ovšem konečné slovo by měl vždy mít vlastník – ten rozhoduje, zda má sílu, energii či prostředky se o nemovitost starat. Vlastnit nemovitost vždy zavazuje k péči o ni a je na každém, aby posoudil své schopnosti a možnosti.

Nostalgie neprospívá výdělku
Ať už jsou vzpomínky sebeintenzivnější, většinu z těch, které na dané místo máme, ve skutečnosti nevztahujeme ke čtyřem stěnám, které nás obklopují, ale k lidem, se kterými jsme tam trávili společné chvíle a kteří třeba již nežijí. K tomu dobrému, co nás potkalo v životě. Uvědomme si, že tento emoční otisk máme v sobě, ne v nemovitosti. Pokud se vrátíte na místo svého dětství a budete vzpomínat na prarodiče a čas s nimi strávený, nenechte se otrávit tím, jestli si nový majitel jejich rodinného domku proboural světlík, zmenšil okna a natřel fasádu namodro. Nebo dokonce úvahami o tom, jak by prarodiče plakali, kdyby zjistili, že jejich chata nežije vlastními potomky, ale po trávníku se honí cizí děti. Možná by totiž vůbec neplakali a měli by radost, že místo nechátrá, i když v rukou jiného majitele.

Zejména starší ročníky mohou mít s prodejem problém. Mají potřebu po sobě něco zanechat. Pokud nemovitost nechcete prodat za svého života, existují možnosti zřídit břemeno užívání či v té horší variantě rozdělit nemovitost na vlastnické podíly. Při takovém kroku opravdu zvažte, zda je pro budoucnost vašich potomků rozumné vlastnit jednu šestnáctinu domu či jestli není lepší nemovitost prodat a rozdělit peníze.  

O vhodnosti prodeje se raději než s rodinou raďte s profesionály, kteří dokážou posoudit bez emocí stav nemovitosti a nezávisle určit prodejní cenu. Je to sice smutné, ale vzpomínky vám nikdo neproplatí. Pro ně si nechávejte alba s fotografiemi, nikoli domy či chaty.